Idris Muhammad

Groove Window #5

Není mnoho hudebníků, jež stáli u zrodu nových hudebních stylů, či se dokonce přímo podíleli na jejich vzniku. A počet bubeníků mezi těmito muzikanty by se dal jistě spočítat na zdvižených prstech ruky nynějšího předsedy české vlády

Joe Lovano, Ahmad Jamal, Betty Carter, Etta Jones, Roberta Flack, Sam Cooke, Jerry Butler, The Impressions,.Rahsaan Roland Kirk, Pharoah Sanders, George Coleman, Horace Silver, Herbie Hancock, Arthur Neville, Curtis Mayfield – pokud vám alespoň některá jména z tohoto seznamu něco říkají, pak vězte, že pokud je něco spojuje, pak postava jejich někdejšího bubeníka – Idrise Muhammada.

Né vždy byl ale Idris Muhammad Idrisem Muhammadem…

Leo Morris se narodil roku 1939 v New Orleans a tak není divu, že jazz se stal stylem, do něhož během svého života zasáhl nejvíce. Ani skutečnost, že je jeho jméno spojováno s bicími nástroji není náhodné – již jeho bratr na ně hrál. Leo začal ve svých osmi letech a v šestnácti už vystupoval s místními jazzovými formacemi na klubové scéně. Vzhledem k tomu, že ale nechtěl skončit v New Orleánských klubech, tak i přes svá tehdejší angažmá stále zdokonaloval svou hru pod vedením svého učitele. A na toho měl sakra štěstí – nebyl jím nikdo jiný než Paul Barbarin, jenž je znám především jako bubeník Louise Armstronga, King Olivera či Sidney Becheta.

V šedesátých letech tak postupně stoupal po žebříčku a dostával se k více a více známějším hudebníkům, ale zároveň se v tomto období nejvíce odklonil od jazzové škatulky, což mělo za následek přenesení mnoha jazzových postupů do jiných stylů a inovování samotného hry na tento nástroj – svou měrou se například velmi podílel na vzniku stylu, jenž dostal o několik let později název acid jazz. V těchto letech vystupoval např. s The Impressions, s Robertou Flack či v muzikálu Hair (bicí komplet v tomto muzikálu jsou jeho úpravou). A byl to právě onen muzikál Vlasy, jenž zvýšil rapidně jeho popularitu. S muzikálem objížděl celé Spojené Státy a mnoho bubeníků se tak mohlo seznámit s jeho jedinečným stylem hraní. Rovněž v té době spolu se svou ženou konvertoval k islámu a přijal nové jméno, jež následně celosvětově proslavil, Idris Muhammad.

Následující dekáda se nese ve znamení Idrisových vlastních projektů a je de facto nejzajímavější. I z toho důvodu, že vystoupil ze stínu slavných jmen, pro která dosud pracoval a ukázal, že dokáže sestavit sám kapelu, jež je schopná nahrát vynikající alba, jimiž Power of Soul (1974) či House of the Rising Sun (1976) bezpochyby jsou. A právě ty mu otevřely svět jazzových hudebníků, mezi nimiž si od té doby mohl vybírat. A také tak činil – ubylo vlastní tvorby (za zmínku stojí ještě album Kabsha z roku 1980) a přibylo opět spoluprací s lidmi jako Johnny Griffin, Pharoah Sanders, George Coleman či Ahmad Jamal, s nímž vystupoval v nedávné minulosti.

Idris je člověkem, jenž si váží života a chápe jeho délku a zároveň nevyhnutelný příchod jeho konce, a tak není divu, že si od jisté doby vybírá jěn některé projekty a prakticky nevydává již nic vlastního a naplno si užívá radostí a starostí života. A řekněte sami – není to z jeho hudby náhodou cítit..?

Ukázka jeho hry na bicí…

Odkazy:
-> Idrisův profil na Drummeworldu
-> a jeho profil na stránkách All music

Příště: Real