Jamiroquai – Dynamite

Recenze desky britské stálice.

Natočit desku, která by byla pokračovatelkou veleúspěšného, téměř čtyři roky starého alba A Funk Odyssey – to byla jistě velká výzva, která přiměla Jasona Kaye znovu svolat skupinu do studia a natočit album Dynamite.

Jason KayHned od počátku alba to Kay a jeho parta pořádně rozjela – Feels Just Like It Should je jedna z největších pecek alba a zpočátku se může zdát, že skupina trochu přešla na rockovou kolej. Ale hned vzápětí se všechny spekulace vyvrací – Jamiroquai servírují jednu diskohitovku za druhou a nezapomínají na jednu ze svých hlavních zbraní a to je barvitost písní (vyloženě rocková píseň je pak ještě jedna v závěru – Black Devil Car). Jasonův hlas je sice stále stejný, ale kromě něj jsou na albu hodně slyšet ženské vokály, nebo zajímavě použité kytarové efekty dávájící rytmus spolu s klavinetem například v písni Starchild. Perličkou je angažování sopránsaxofonu, který citlivě doplňuje píseň Talulah a v jejím závěru dává svým sólem vzpomenout na původní (acid)jazzové kořeny kapely, které jsou ovšem na albu patrné i jindy – například v předcházejíci písni Love Blind. Jamiroquai dali opět prostor i pro pomalejší balady podkreslené jen pianem a stringy, jako je například World That He Wants. Na úplný závěr je připravena píseň Hot Tequila Brown, která údajně pojednává o Kayově drogové závislosti.

Některé verze alba (britská a japonská) obsahují navíc i bonusovou píseň Time Won’t Wait, boužel my evropané jsme vždycky tak nějak o něco ochuzeni. I tak je ale deska velmi zábavná a groovující, a i když mám pocit, že desce vládne spíš diskostyl, než acid-jazz nebo funky, jistě si v ní najdou své i funkeři, nebo rockeři. Ideální deska do auta. Nebo na párty.

Foto: Kwaku Alston 2005

Akce